Použij tátu

Rodič opačného pohlaví je užitečný prototyp. Jak s tímto poznáním pracovat?

Často se říká, že si partnera vybíráme podle rodiče opačného pohlaví. V psychologii jsou oblíbené učebnicové příklady typu – žena má otce alkoholika, vdá se, zjistí, že muž je
alkoholik, rozvede se, vdá se podruhé, opět alkoholik. Jak je to možné? Někdo se hádá, že to tak není, že jeho rodič výběr partnera neovlivnil, jiný tvrdí, že naopak má partnera úplně
jiného, další nad tím vůbec nepřemýšlí. Jak to tedy skutečně je?

Ve vztahu ke svému životu nad tím přemýšlím od puberty – od doby, kdy jsem začala randit. Každý z mých partnerů měl jeden z výrazných rysů mého otce. Někdy to bylo zjevné, někdy
ne na první pohled viditelné, někdy odhaleno až po letech. U klientů mě občas až uchvátí, jak nekriticky kopírují ve svých partnerstvích vztah rodičů. Nedávné sezení s jednou mou
klientkou mě přimělo se nad problematikou zamyslet hlouběji.

Zmiňovaná klientka mě navštěvuje z důvodů dlouhodobé nespokojenosti v manželství a neschopnosti z tohoto vztahu odejít. Manžel ji podvedl, rád se napije, kouří marihuanu, sem
tam přispěje do jejich manželství nějakým novým dluhem, popřípadě exekucí. Ona ho nemiluje, dělat matku ji už nebaví, odejít ale nedokáže.

Několik týdnů zpátky přišla na sezení s papírem v ruce a povídá: „Tak jsem se zamyslela, co si tak nesu do života od našich, z dětství, z jejich partnerství… hmm, a víte, že můj táta řval,
pil a řval, pořád zvyšoval hlas. To můj manžel nedělá – pije, ale je to takovej klidnej méďa, on nikdy neřve. Toho si na něm vážím, proto s ním zůstávám. Já prostě nechci potkat dalšího
mýho tátu!!!“

Velmi podobně to měla uspořádané matka mého dalšího klienta, která přišla na rodinné sezení i se svým mužem. Na mou otázku, proč se u nich doma problémy neventilují a drží v sobě,
odpověděla důrazně a hlasitě: „Protože naši na sebe doma řvali a bylo to hrozný a já si jako malá řekla, že tohle nikdy dělat nebudu a taky nedělám!“ Takže mlčela. Dvacet pět let.

Jak si hledat partnera

Jak to tedy udělat, abychom nevědomky nekopírovali vztahy našich rodičů, popřípadě nevybírali opačné extrémy našich matek a otců? Odpověď je úplně jednoduchá – používejme mozek.

Je moc fajn zamilovat se, cítit motýlky v břiše, já sama jsem velmi romantická duše. Možná neexistuje krásnější pocit než být zamilován… ALE! Tohle všechno je úžasné a na nebe
beroucí, když nám je 15, 16, 17, 18, možná i 25. Stačí pouze pocit a být s ním. Ovšem pocit sám o sobě nestačí, když vybíráme otce či matku svých dětí, partnera, se kterým chceme
dlouhodobě spokojeně žít.

Je to jako s obrazem v galerii – to, že se mi líbí, neznamená, že si ho musím koupit a že se mi bude hodit do obýváku.

Ano, pocit je první, co si uvědomujeme – líbí, nelíbí, přitahuje, nepřitahuje, je mi s ní/m dobře, není. Nicméně poté bychom měli použít tu druhou mozkovou hemisféru (proč bychom taky jinak měli dvě, když bychom používali jen jednu?) a položit si otázku: PROČ? Proč jsem se zamiloval/a zrovna do tohoto člověka?

Pravdou totiž je, že to, co nás na druhém přitahuje, láká, co se nám líbí, jsou věci, schopnosti, charakterové záležitosti, které nám imponují, sami je chceme mít, zlepšovat se v nich, růst, popřípadě je sytit, protože jich v životě máme málo.

Aby se nám odpověď na tuto otázku podařilo najít, je nutné vědět, kdo jsme, jací jsme, kam v životě jdeme, co nám to přináší a co a koho k tomu potřebujeme. Abychom toto zjistili, musíme se chtě nechtě trošičku podívat do minulosti: na své rodiče a dětství.

Prototyp partnera

Vezměme tedy rodiče opačného pohlaví, postavme si ho v mysli před sebe, udělejme si z něho takový prototyp. Ano, skutečně rodiče opačného pohlaví – pokud s námi nežil, tak nejbližší možný mužský či ženský vzor: je pro nás určitým prototypem, tedy prvním člověkem opačného pohlaví, se kterým se pravidelně setkáváme.

Pak použijme mozek, aneb začněme přemýšlet:

• Co se mi na něm jako na muži/ženě líbí, co ne? Čím mi imponuje?
• Dokážu si s takovým mužem/ženou představit vztah? V čem ano, v čem ne?
• Hodí se ke mně tato jeho/její vlastnost?
• Hodí se k mé povaze, k mému způsobu života?

Vážně, i tato otázka má své opodstatnění. Je to jako s obrazem v galerii – to, že se mi líbí, neznamená, že si ho musím koupit a že se mi bude hodit do obýváku. Stejné je to s partnerem: to, že má vlastnost, která se mi líbí na mém otci/matce, neznamená, že se hodí k mým vlastnostem a bude s nimi kooperovat.

Nedávno jsem četla výrok jednoho úspěšného podnikatele, že hlavním důvodem jeho úspěchu je to, že si každé ráno udělal čas na sebe a pokládal si zásadní otázky ohledně svého podnikání. Ve vztazích platí to samé: není to o tom, že někdo má prostě štěstí a jiný ne.

Štěstí přeje připraveným a příprava ve vztazích znamená – zastavit se, nelítat z jednoho vztahu do druhého, udělat si čas na sebe, poznat se, pokládat si otázky a odpovídat na ně. Zapojit obě mozkové hemisféry, pocitovou i racionální. Jen tak můžeme skutečně najít pana nebo paní „kompatibilní“.

A ještě jedna důležitá poznámka na závěr. Na rodiče se nevymlouvejme. Někdy slýchám omluvné věty: když moje máma je taková a onaká, tudíž já jsem takový nebo makový, a proto mám i takovou partnerku. Ne. Bylo by od nás zbabělé a nevyzrále stavět se k tomu takto.

Snažme se brát naše rodiče jako ten výše zmíněný prototyp. Ten dále utvářejme a zlepšujme. Ať už ve vztahu sama k sobě (já jako žena/muž v porovnání se svou matkou/otcem) nebo ve vztahu k partnerství (můj partner/ka v porovnání s rodičem opačného pohlaví).

Naši rodiče nám slouží jako jakýsi vzor, od kterého se můžeme odpíchnout a dále s ním pracovat, ne na který se můžeme vymlouvat a svádět všechny nešvary světa. Tak tedy vzhůru za poznáváním sebe sama a svých kompatibilních protějšků!